Přečteno: Galgad - Ergall

V prosinci jsem vyhrála knihu a k jejímu přečtení a recenzi jsem se dostala skoro za tři měsíce. Stane se. Myslím, že to známe všichni, komín knih k přečtení z vlastní knihovny, druhý komín z veřejné knihovny, něco popůjčované od přátel, sem tam nějaká kniha ve čtečce a do toho nějaká ta učebnice. Prostě mi to chvíli trvalo, na knihu jsem se moc těšila. V soutěži jsem si ji vybrala sama, celý koncept mě dost zaujaluž podle anotace a recenzí, ale nebyla bych to já, kdyby se neobjevil i obláček na té modré obloze...

Anotace: "Nechte se okouzlit poutavým příběhem, nechte se uchvátit prastarými lesy, v nichž tečou čisté řeky. Budete mít pocit, jako byste sami chodili těmi místy, potkávali tvory z prastaré říše. Obdivujte hrdiny i obyčejné lidi, kteří se snaží bojovat s nepřízní osudu. Odhalte kruté pravdy našich činů."

Moje očekávání bylo poměrně velké. Těšila jsem se na to nové a originální fantasy od nového autora, který z nějaké důvodu píše pod pseudonymem. Původně jsem knihu odkládala úmyslně. Chtěla jsem si ji užít a ve zkouškovém, kdy je všechno dost hektické bych neměla dostatek klidu... Každopádně už po několika stránkách jsem měla pocit, že tady něco nehraje. Příběh měnícího se zeleného týpka (Galgada), který je pro zemi něčím, jako byl Krakonoš pro Krkonoše. Dobrá... to nezní špatně, jenže po chvilce čtení začnete odhalovat jisté problémy, které tato prvotina má.

Rozumím tomu, že v rámci žánru se těžko píše něco nového a vždycky se najde někdo, kdo bude tvrdit, že jste to stejně opsali. Netrvá nějak zvlášť dlouho, než zjistíte, že Ergall je s velkou pravděpodobností fanouškem Tolkiena. Do teď nevím, jestli použitý jazyk (dle jednoho komentáře na Databázi knih snad "zvukomalebný" - ehm) je pokusem o jakýsi upgrade do "vyššího" fantasy nebo prostě jen problém napsat něco tak, aby to nebylo totálně kostrbaté.

Během několika málo stránek začínají přicházet větší chyby a problémy. Třeba nutnost "šplhání jako veverka" do domku v koruně jasanu,... který je ovšem ve výšce pěti stop. Stopa tak, jak ji známe má v nejrůznějších oblastech přibližně třicet centimetrů. Galgad se sice umí změnit v člověka a tím automaticky získává schopnost mluvit lidskou řečí, ale má zásadní mezery v jazyce. To působí trochu komicky. Sice zná řeč a bez problémů plynule komunikuje, ale chybí mu náhodná slova (plášť zná i když člověka doposud neviděl, ale například meč nezná). Pak přichází na řadu paradoxy typu oblečení se do nalezených kožených kalhot a obratem zhejtování lidí, kteří se oblékají do kožešin...

Co se děje týče, stojím taktéž mimo fanklub knihy. Autor zřejmě nebude příliš zkušeným psavcem a celý tento počin je splněním snu, ale nepřijde mi jako příliš rozumné pokusit se o vytvoření komplexního světa na přibližně sto normostranách. Nejenom, že v knize dostanete kompletně novou mytologii a svět (který je ovšem prakticky bez pravidel; viz když Galgad, který se sice pohybuje v lese, který připomíná naše podmínky, mluví o opicích a zároveň nezná lidi). Poměrně jednoduchý příběh, který vás totálně zmate obrovským množstvím postav s nepříliš zapamatovatelnými jmény a popisem světa, který by fakt potřeboval mapu. Normálně je můj orientační smysl docela v pořádku, ale pod "výletem" na sever si opravdu nic nepředstavím. Jen, že jeli někam... na sever... kde je sníh a divně se to jmenuje. Wow!

Pár informací o knize:

Autor: Ergall

Název: Galgad: příběh strážce země

Počet stran: 232

Vlastní náklad, 2015

Moje hodnocení:

Taková zelená agitka na téma "třiďte odpad, nekácejte stromy a nezabíjejte vlky". V určité pasáži, když jsem si zvykla na neustálé opakování použitého materiálu (stůl ze dřeva, dlažky z mramoru,...) a přestala být vysazená na jazyk, jsem si uvědomila, že se vlastně prakticky nic neděje, je to strašně popisné, neustále se bavíme o postavách, které tam prostě jsou, ale stejně nic nedělají a místo nádechu epického fantasy je to epická nuda. Sem tam mě sice pobavily dialogy na úrovni: "Dáš si čaj?" "Ano, prosím.", ale to nejspíš záměr nebyl. Rozhodně jsem nechtěla, aby tahle recenze vyzněla tak negativně, ale nemůžu jinak. Vyšší poslání toho všeho zeleného mi nepřijde nijak úchvatné a celé to ve mně zanechalo spíše negativní dojem. Škoda, fakt jsem se na knihu těšila, ale představa pokračování mě vskutku děsí.

Jeden los z pěti (za tu zelenou obálku, která se mi líbí i když zelenou fakt nesnáším)