Přečteno: Chlad - Arnaldur Indridason

Skoro po měsíci přicházím s další lehce kousavou recenzí. Všichni čtou severské autory, já jsem se k nim zatím moc neprobojovala. Milénium se mi nelíbilo a Backman nemá dostatek mrtvol na to, aby to bylo dost cool. Celkem náhodně jsem v knihovně sáhla po Islanďanovi se jménem, které nevyslovím ani kdybych se doopravdy snažila. No a jak se mi severská detektííívka líbila?

Anotace: "Aniž by si vzal komisař Erlendur dovolenou, odcestuje do Východních fjordů – do místa, kde prožil dětství a kde se jeho malý bratr ztratil ve sněhové bouři. Před několika desítkami let došlo na stejném místě ještě k další dramatické události: vojáky anglické okupační armády zastihla na stezce bouře a jen některým se podařilo s vypětím všech sil dostat zpět do obydlených oblastí. Téže noci zmizela i mladá žena, jejíž tělo se nikdy nenašlo. Osud této ženy nedá Erlendurovi spát a rozhodne se případ z minulosti objasnit. To však může vynést na světlo i události, které pro něj mohou být dost bolestivé..."

Detektiv se jménem, které nahlas vyslovím jen s velkými obtížemi jede do vesnice, ve které vyrůstal (a za zlatý prase to taky nevyslovím), aby se poflakoval po horách a přemýšlel o svém mrtvém bratrovi. V horách potká lovce lišek, se kterým se vypraví na odlovení jedné škodné. Mezitím pánové proberou živé, mrtvé. Lovec se mimo jiné pokusí zastřelenou lišku podojit, protože si zapomněl mléko do kávy. Jo, proč ne. Sever, že jo. Erlendur se tak nějak rozhodne, že objasní to, co se před šedesáti lety nikomu nepovedlo. Zjistí totiž, proč nikdy nikdo nenašel dívku, která se ztratila v bouři.

Nastává kolotoč soukromého vyšetřování. Erlendur obchází spoustu lidí, kterých se vyptává na podrobnosti události, od které uplynulo více než půl století. Zajímavý poznatek: lidé na Islandu se nejspíše velmi často dožívají opravdu vysokého věku a zachovávají si brilantní paměť! Celé vyšetřování mi trochu připomínalo hru Polda. Ten taky našel střep a musel se doptat pěti lidí, jestli podobný střep někdy neviděli. Abych ale knize nekřivdila, vyšetřování i rozhovory dávají docela smysl a kniha směřuje k od začátku celkem jasnému konci. Šikovný Erlendur na vše přijde, jeho dušička si může oddechnout a jede zpátky do Reykjavíku. 

Pár informací o knize:

Autor: Arnaldur Indridason

Název: Chlad

Originální název: Furðustrandir (vydáno 2012)

Překlad: František Ryčl (vydáno 2014)

Počet stran: 280

Nakladatelství: MOBA

Můj názor:

Asi mi nebudete věřit, ale já mám detektivky docela ráda. Jen tohle bylo takové... zvláštní. Příběh docela příjemně plynul, moc se mi líbily krátké kapitoly a rozsah knihy byl taky fajn. Detektiv mi příliš k srdci nepřirostl, vlastně jsem došla k názoru, že je dost protivný a měl by začít řešit některé své problémy (třeba se začít pracovat na tom, aby nestrkal nos do věcí, do kterých mu nic není). Island je jistojistě krásná a tvrdá země, líčení sněhové bouře a ošklivého počasí bylo docela živé a člověk si připomněl, kde vlastně je, vzhledem k tomu, že názvy míst byly naprosto nicneříkající a nevyslovitelné nahlas. Jména byla volená nejspíš typicky pro Island, ale byla plná divných písmenek a přízvuků - zajímavé, ale nezapamatovatelné. Depka, šťourání se v intimnostech cizích lidí a naprosto přehnané shody náhod a obraty v chování lidí. To si tak přijdete k naprosto cizímu staříkovi a začnete se ho vyptávat na jeho kamaráda z období války. On vás pošle pryč. Vy se nedáte a začnete mu valit klíny do hlavy a z ničeho nic by vám klidně i prozradil pin kreditky a svěřil se, kam strká úspory. Hm... ne.

Promyšlené a hluboké životní příběhy, dohromady to celé asi dává smysl, náhody se dějí všude a v knihách mají tendenci být o dvě stě tisíc procent častější a okatější, no ne? Divný detektiv a ještě divnější ukončení. Moc mi to nesedlo, ale autorovi dám výhledově ještě šanci a nejspíš i s příběhem se stejně mimózním detektivem. Chci vědět, jestli je fakt magor.

Tři a čtvrt losa z pěti.