Před pár týdny mi dorazil mail z nakladatelství PRESCO GROUP s nabídkou spolupráce. Obecně se snažím vybírat si knihy trochu s rozumem, ale na "chytrou" dětskou literaturu docela slyším a ukázková kapitola, která byla k emailu připojená mě přesvědčila, že Otolíně musím dát šanci.
Podrobnosti a detaily knihy TADY!
Do rukou se mi dostala fantasticky zpracovaná kniha. Nenašla jsem nic, co bych designu vytkla. Formát je tak akorát na knihu pro děti, zlaté zdobení obálky je jednoznačně cool a vzhled laděný do podoby zápisníku mě dostal. Kromě předsádky jsou ilustrace v knize černobílé a doplňuje je pouze červená v několika odstínech. Chybějící barvy rozhodně neubírají na líbivosti obrázků, černobílou úpravu jsem spíš uvítala, oči pak nemají tendenci odbíhat od textu.
Otolína bydlí s panem Mourou, skřítkem z norských močálů, který na ni dohlíží zatímco Otolíniny rodiče cestují po světě a shání nejrůznější novinky do svých rozsáhlých sbírek prakticky "všeho". Otolína sama se věnuje sbírání nepoužitých bot a pohlednic a do toho si vede deník. Společně s panem Mourou a jejich novým kamarádem z prádelny narazí na podivný případ ztrácejících se psích mazlíčků, se kterými si policie neví rady a pouští se do pátrání.
Už ukázková kapitola mě přesvědčila o tom, že tahle kniha se mi líbit bude. Mám ráda netradiční příběhy pro děti, které nejsou nutně plné všech těch morbidit, kterými jsou protkané naše klasiky (nic proti Jeníčkovi a Mařence, samozřejmě). Jsem velkou fanynkou Roalda Dahla a tahle kniha mi jeho tvorbu prostě připomněla. Neříkám, že je Otolína psaná v Dahlovském stylu, to vůbec ne, ale dýchl na mě vypravěčský um protkaný humorem a absurdní pohádkovou nadsázkou (viz nový kamarád z prádelny). Kniha je určena dětem od osmi let a předpokládám, že druháčci s příběhem zápasit nebudou. Občas něčemu nejspíš neporozumí (všechny ty artefakty rodičů a nejrůznější zeměpisná označení budou asi oříškem i pro rodiče), ale hlavní dějová linka je naprosto bezproblémová. Velmi důležitým prvkem jsou ilustrace. Dalo by se říct, že jde skoro o grafický román. Obrázky příběh pouze nepodtrhují, ony ho i tvoří. Jako celek to funguje a věřím, že se kniha bude líbit jak dětem, tak jejich rodičům.
(zdroj: http://www.presco.cz/otolina-a-zluta-kocka-kniha-2--1.jpg)
Informace o knize:
Autor: Chris Riddell
Překlad: Viola Somogyi
Název: Otolína a žlutá kočka (2016)
Originální název: Ottoline and the Yellow Cat (2007)
Počet stran: 172
Nakladatelství: Ella&Max, PRESCO GROUP, a.s.
Můj názor:
Za mě dobrý! Jak zmiňuji výše, na pohádkách si občas docela ujíždím a Otolína mě dostala. Textu v knize moc není a když už, tak je vyvedený v typicky druháčkovské velikosti písma (13b?), takže jsem knihu přelouskala za pár desítek minut. A pak v ní znovu listovala a uculovala se nad ilustracemi. Třeba vizitky všech těch společností, které se starají o Otolínu mě vyloženě pobavily. Leštiči klik spol. s r.o., Smithová & Smithová natřásání polštářů & zatahování závěsů nebo taková Měnírna tisíciwattových žárovek? Proč ne. Upřímně jsem se rozesmála nad pokerovým stolem a kšilty hráčů, protože to bylo jak vystřiženě z nějaké gangsterky. Příběh je jednoduchý a přímočarý, kromě některých popisků nečekám, že by průměrné dítě mělo problém orientovat se. Charaktery postaviček jsou zábavné a čitelné. Jednoznačně je to kniha, kterou bych se nebála obdarovat každé, pro knihy alespoň maličko nadšené, mládě. Bude bavit a rodiče se u případné asistence se čtením neunudí k smrti.
Jednou větou: Vážně si myslíte, že diplom mistra převleků je nesmysl?
Mimochodem, tahle recenze nebyla ani v nejmenším ovlivněna těmi famózními vlaštovkovými zápisníky, které jsem dostala jako pozornost. Nakupování diářů není moje oblíbená kratochvíle a je jen otázkou dní, kdy budu potřebovat nový zápisník pro psaní deníku. Takže ještě jednou děkuji, celý balíček je naprosto boží!
Žádné komentáře:
Okomentovat