úterý 18. října 2016

Přečteno: Vteřinu poté - William R. Forstchen


Sáhla jsem do své knihovny a náhodně vybrala knížku z poličky nových, nepřečtených knih. Volba padla na Vteřinu poté, kterou jsem si koupila na základě několika velmi kladných ohlasů. Nebyl to cílený nákup, prostě jsem ji přihodila do košíku a říkala si, že se třeba jednou nespletu.

Informace o knize třeba tu!

To si jednoho dne chcete uspořádat narozeninovou zahradní párty a z ničeho nic vám přestane fungovat elektřina. Zkontrolujete jističe, faktury a vše se zdá v pořádku. Vše, co má v sobě moderní polovodiče, případě věci, které byly v daný okamžik připojené k elektrické síti je mimo provoz. Jen tak, jako rána z čistého nebe nefunguje nic. Auta stojí, mrazáky tají a lidem klesá IQ exponenciálně.

John, někdejší plukovník americké armády, nyní profesor na zdejší univerzitě nás provází příběhem jako hlavní postava. On, jeho dvě dcery a tchýně bydlí kousek za městem a jako jedni z mála mají k dispozici pojízdný automobil neb Johnova tchýně Jenn si toho stařičkého a stylového Forda nenechala vymluvit. Během několika hodin až dnů začne propukat peklo na zemi. Přišla apokalypsa. Lidé panikaří, rabují, vraždí, umírají a další takové legrácky. Do toho náš Mirek Dušín aka John se přidá k velící složce města a začne všechno a všechny zachraňovat.

Rozjezd byl poměrně pomalý, ale nemůžu říct, že by mě tahle kniha nebavila. Naopak přibližně do dvou třetin jsem byla schopná filtrovat nacionalistické průpovídky na téma "Amerika je věčná, my jsme Američané" a "Bible, bůh, kostel, Bible, modlitba, Bible" jenže postupem času už jsem toho moc schopná nebyla. Příběh se začal vytrácet, stávat se víc a víc předvídatelný a tak trochu kýčovitý. Jak na mě začátek působil reálně a syrově, místy možná zbytečně detailně drsný (viz Johnova návštěva pečovatelského domu), byla jsem ochotná tomu věřit. John byl lidský, choval se docela rozumně, scénu na tenisovém kurtu jsem živě viděla před očima. Jenže pak se to celé nějak překulilo a autor jako lusknutím prstů udělal Johna přehnaně otrlého (pár věcí tomu bastardovi neodpustím). Na začátku jsme oplakávali každou mrtvolu, před koncem (přibližně po 40 dnech ode dne D) už házíme tisíc sem tisíc tam, John je pořád docela v pohodě.

Velice kladně hodnotím námět postavený na reálných možnostech našeho světa. To, co se ve Vteřině poté odehrává je dle dostupných informací skutečně možné. Teď nemám úplně na mysli podřezávání a obědvání lidí, ale útok, který je v knize popsaný. Nejsem fyzik, fyzice nerozumím a docela dost mě překvapilo, že jaderné zbraně mohou fungovat i jinak než, že prostě někde vybuchnou a okolí se "vypaří" a to další, však to znáte. Bohužel příběh mě ve výsledku až tak nedostal.


Informace o knize:
Autor: William R. Forstchen
Překlad: Pavel Pokorný
Název: Vteřinu poté (2012)
Originální název: One Second After (2009)
Počet stran: 416
Nakladatelství: Knižní klub

Můj názor:
Nemůžu říct, že by se mi tahle kniha nelíbila. Vlastně spíše naopak. Četla se docela snadno, příběh docela svižně postupoval (vyjma již zmíněného začátku), ale něco mi na téhle knize nesedí. Při pročítání komentářů jiných čtenářů jsem měla dojem, že tahle kniha by ve mně měla zanechat hluboký dojem, strach a možná snad mě donutit přemýšlet... Jenže jsem asi moc šutr nebo nevím. Jo, bylo to místy drsné a docela kvalitně realistické, chápu, že je možnost, že se podobná věc může stát, ale vážně netuším, co bych s tím já měla nebo mohla udělat. Z téhle knihy jsem se totiž dozvěděla, že ajťáci, právníci a podobní budižkničemu stejně umřou, protože nebudou mít ve sklepě dost konzerv a nedokážou si vypěstovat ani zelený trávník. Nějak se mi nechce usínat ve strachu co by se tak asi mohlo stát a pokud mám být upřímná, tak si jsem celkem jistá, že za půl roku sice budu vědět, že jsem tuhle knihu četla, ale nebudu si vybavovat detaily. Vykouří se mi z hlavy jako úplně tuctová a já se k ní s velkou pravděpodobností nikdy nevrátím, protože je kopec jiných knih, které si chci přečíst.
Mimochodem, dozvěděla jsem se, že tahle kniha má minimálně dvě další pokračování, ale jak to tak vypadá, tak u nás stejně nejspíše nevyjdou. 
Celkově bych řekla, že je to průměrná kniha, ničím extra nevyniká (až na kvalitně zpracované téma). Postavy mě příliš nezajímaly, kdo by se taky snažil oblíbit si postavy v post apokalyptické knize? Já možná jo, ale když oni byli všichni tak moc nezajímaví až jsem se divila.
Pokud vás baví post-apo, tak jednoznačně doporučuji. Jestliže nejste zásadní fanoušci podobných žánrů, můžete tuhle knížku bez větších výčitek vynechat.

Tři losové z pěti.

Jednou větou: Chcete vědět co se stane, když seberete Amíkovi auto?

3 komentáře:

  1. Páni! Docela jsi mě zaskočila :o)
    Na knihu jsem zatím slyšela jen samou chválu a navíc ji mám v plánu (jéé rým :D), tak jsem zvědavá jak dopadne u mě (jestli se ke mně vůbec dostane :D) :o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hele u mě už skoro klasika, že držkuju na všechno, takže je třeba brát moje články trochu s rezervou :D Taky jsem byla navnaděná ze všech těch prima recenzí, ale po čase moje nadšení trochu vyprchalo. Nemyslím si, že je to špatná knížka, jen je dle mého přeceňovaná.
      Tak ať se líbí víc než mně! :)

      Vymazat
  2. O knížce už jsem slyšela, ale tohle je moje první přečtená recenze na ní. No... evidentně nic pro mě. Nevadí mi post-apokalyptické romány, mám je i celkem ráda, ale postavy mě musí zaujmout. Jak jsou postavy 'ploché ' tak se nemůžu vžít do jejich role, knížka mě nepohltí a prostě je všechno špatně. :D

    Fandom Before Blood CZ

    OdpovědětVymazat